fbpx

Tma - kouzelná i děsivá

Mají vaše děti strach ze tmy?
Přemýšlíte nas tím, jak jim pomoci ho překonat?
Líbí se vám, jakou atmosféru může tma způsobit a rádi byste, aby si to mohly děti užít?

Tma je kouzelná i děsivá

Může přinést zážitky intimní, tajemné, čarovné atmosféry, ale i pocity strachu, samoty, bezmoci.

V zimě nás volá téma tmy, protože jsou dlouhé noci a snad všechny kultury rozsvěcí malé a větší ohně a ohýnky, aby přinesly do tmy světlo. Zapalujeme svíčky, lucerničky, ale blikající světýlka na domech i v ulicích.

V létě se nám častěji stane, že jsme v kontaktu se tmou venku, a tak je to mnohem intenzivnější než v zimě zpoza oken.

Když jsem kdysi jako oddílová skorovedoucí dostávala rady, jak připravovat pro děti noční hry, tak zaznělo právě něco v tom smyslu, že „strašit“ můžeme děti přes den, v noci vytváříme kouzelnou atmosféru.

Přijde mi důležité, aby se mluvilo a psalo o tom, že když pro děti připravujeme noční stezku (nebo třeba i setkání s Mikulášem a čertem), tak cílem není je strašit.

Kdysi dávno si náš turistický oddíl půjčil rekvizity z táborové hry od jedněch libereckých skautů. Vyráběli je podle knížečky táborová etapová hra Hobit od Jiřího Choura. Rekvizity byly vymazlené, hry skvěle vymyšlené. Ale úplně jinak působí hra, kterou hrajete v létě kolem páté hodiny a jinak když si ji dáte kolem páté/šesté o podzimních prázdninách. V létě pomoučené obličeje jen znesnadní poznat, o koho se jedná a dotvoří atmosféru skřetů. Na podzim v šeru lesa tytéž pomoučené obličeje skřetů vypadají velmi děsivě.

Tma je součástí našeho světa a může nám přinést spoustu krásných, dobrodružných, i rozvíjejících zážitků, ale je moc fajn o tom přemýšlet a být při zprostředkování zážitků dětem všímavý a empatický.

Proč se bojíme tmy?

Je zajímavé, že až 45-80 % dětí ve věku do 12 let má někdy v dětství strach ze tmy. Tento strach má tendenci se zvyšovat a vrcholit kolem 7-9 let. Není to tedy jen záležitost u malých dětí. Zároveň většina dětí starších 12 let už ze strachu ze tmy vyroste.

Evolučně máme objektivní důvod se tmy bát. Nebojíme se samotné tmy, ale toho, co by se ve tmě mohlo stát. Očekáváme, že ve tmě může být nebezpečí, které nevidíme. Dříve to mohly být hladové šelmy, dnes možná spíše zloději a jiní pachatelé trestných činů. U některých dětí hraje velkou roli i fantazie. Stíny se mění v podivné příšery, se kterými nikdo nechce být nikdo v jedné místnosti natož v posteli. Fantazii můžou podpořit nebo doplnit i zlé sny, které se dětem v noci zdají. Dalším aspektem tmy je i osamocení. Když všichni usnou, tak vlastně zůstávám sám, tj. jsem ve větším nebezpečí. Když jsem dítě na táboře a usínám ve stanu, tak si najednou můžu víc uvědomovat, že mě od venkovního prostředí dělí jen tenká plachta a moje rodiče jsou děsně daleko. A děti si v takové situaci celkem oprávněně mohou připadat bezmocné.

V různých obdobích (kolem pátého roku, ale i v dospívání) může strach ze tmy souviset i přímo se strachem se smrti. Je moc fajn, když se dospělý tohoto tématu nebojí a děti mají s kým si o tom popovídat.

Strach je důležitá emoce. Upozorňuje nás na potenciálně nebezpečné situace. A je fajn s dětmi komunikovat, že je úplně v pořádku mít strach (i z bubáka pod postelí). Ale potřebujeme jim pomoci naučit se přepínat do racionální části mozku, kde se mohou samy sebe nebo někoho blízkého zeptat: Je ten strach reálný? Nebo ke mně mluví můj vnitřní pračlověk, na kterého všude číhaly nebezpečná zvířata či nepřátelské tlupy.

Proč je praktické překonávat strach ze tmy?

Protože nám to otevře dveře k dalším zážitkům a možnostem.

Možná máte doma dítko, které se, když se setmí, bojí jít samo na záchod do koupelny, komory, ke všemu potřebuje vaši asistenci. Někdy musí čekat, než máte čas s ním jít. Jindy vnímá, že vás to trochu/hodně štve, že tohle nemůže udělat samo, i když už je docela velké.

Strach ze tmy může dětem bránit přespat u kamaráda, jet k babičce na chatu nebo na tábor. Později je pro ně paralyzující jít na nějakou noční stezku odvahy, nebo jít z kroužku v zimním čase sám domů.

Možná máte doma jedno dítko, pro které tma nepředstavovala nikdy žádný problém, a pak druhé, se kterým to řešíte snad každý den. Já mám.

Jako každý jiný silný strach i tohle může být pro všechny vysilující. Nepatřím do týmu „dítě si musí zvyknout“, ale zároveň si myslím, že má smysl dětem pomáhat procházet náročnými situacemi.

Na tomhle místě chci, ale zdůraznit, že je velmi individuální, kdy je dítě schopné pomalu překonávat svůj strach ze tmy. Když tady udělám malou zmínku o Teorii typů a vrozeném nastavení mozku, tak jsou děti, které jsou smyslové a popisují svět kolem sebe velmi reálně podle toho, co je obklopuje. Pak jsou ale děti, které přijímají podněty intuitivně. Na každý reálný smyslový vjem připadá řetězec jejich interpretací. Když první dítě vidí v nočním lese pařez, co vypadá jako drak. Tak druhé dítě tam rovnou vidí draka, co natahuje hlavu směrem k němu. A za minutu už si představuje hejno další draků, kteří čekají za kopcem. Některé děti opravdu mají větší důvody se v noční lese bát. A moc s tím samy od sebe udělat nemohou.

Zároveň má na strach ze tmy vliv i věk a předchozí zkušenosti dětí. Obecně mluvím o tom, že u školkových dětí je potřeba, aby zažívaly hlavně bezpečí a to, co je to jejich příjemné rozvíjející prostředí. A tak některé děti nepůjdou v noční lese ani za ruku s oběma rodiči, ale jiné, které touží po dobrodružství, to dají úplně v pohodě.

U starších dětí je to potřeba posuzovat individuálně. Nikdo není už dost starý na to, aby se nebál!

Jak můžeme děti podpořit v překonávání strachu ze tmy?

V akutní fázi, kdy naše dítě (nebo i to půjčené na tábor) zažívá strach ze tmy, mu můžeme pomoci projít tou vlnou strachu. Sdílíme s ním, že je úplně v pořádku, že má strach. 

Najdeme i v sobě fantazii (a tedy i empatii), jak děsivá může být ta příšera, která se skrývá v komoře, pod postelí nebo v koupelně. Posloucháme děti, doptáváme se, co je na ní strašidelné. 

Když plynule přejdeme v konkrétní popis obludy s co největšími detaily, tak už se může stát, že se „zapíná“ racionální mozek. Dítě přemýšlí a vlna emoce už ustává. 

Můžeme se ptát, co by dítě potřebovalo, co by pomohlo. A o pět to může být z říše fantazie. Můžete spolu vymyslet tajnou zbraň na strašidla. Pomoci dětem, aby si představily, jak třeba kouzelným sprejem postříkají zloducha. On se zmenší a rozplyne. 

Když už vidíme, že dítě je schopné hledat řešení, povídáme si, co praktického by pomohlo. Jestli rozsvícená lampička, pootevřené dveře apod.

Může se stát, že děti se nebojí něčeho konkrétního, ale spíš ho přepadne úzkost. Je moc fajn najít techniku, která dítěti pomáhá. Může to být kontakt s námi, dýchání, může to být pohyb, může to být vyjmenovávat věci kolem sebe nebo počítat, ale i spoustu další věcí.

Jako prevence nebo dlouhodobá podpora dětí v překonávání strachu ze tmy je zprostředkovávat dětem vedle strach nahánějících situací i ty, kde budou mít pozitivní/kouzelné zážitky.

Se všemi strachy nebo i nekomfortními situacemi se dá s dětmi pracovat třeba pomocí tzv. ponořovacích aktivit. Tedy aktivit, kdy budou děti postupně sbírat zážitky s něčím, co je pro ně trošku nepříjemné, a tak budou pomalu posouvat svoji hranici. Ideálně s velkou naší podporou, ale s respektem k dobrovolné volbě.

Jaké jsou dva typy ponořovacích aktivit, které se mohou vázat k zážitkům se tmou?

První cestou jsou hry a činnosti se zavázanýma očima (nejdřív zavřenýma očima). Je den a já s i v bezpečí denního světla zavážu oči. Vznikne tma, kterou ale můžu ovládnout a kdykoli ukončit.

Podobně mohou fungovat i hry v zatemnělé místnosti, kde se dá rozsvítit a ihned tak zrušit tmu.

Baterka venku v noci už je další level. Přinese světlo, ale neosvítí celý prostor.

Druhou cestou je zažívat ve tmě něco příjemného nebo případně i vtipného.

Aktivity se zavázanýma očima

Smyslovky na hmat

Osahávání předmětů po slepu. Můžeme mít zavázané oči, ale můžeme začít i tím, že ohmatáváme věci v pytlíku, krabici. Je moc fajn začínat s přírodninami – klacíky, šiškami, kamínky, mušlemi, mechem, listy apod. Pro odvážné může být hledání nějakých předmětů v bahně, případně v některých táborových hrách se používají i vařené špagety, které trochu evokují nějaké červy.

Nevidomá cesta

Děti mají za úkol projít nějakou cestu se zavázanýma očima. Jako podporu mají buď člověka, který je vede, ale oba nesmějí mluvit. Nebo je může průvodce navádět hlasem a oni mohou být v jednodušším terénu. Případně mohou i podle pokynů něco sbírat. Můžete si s dětmi vyzkoušet i nějaké obyčejné činnosti, které ale budou vykonávat po slepu, například obléknout se. Podobnými aktivitami se dá i podporovat důvěra mezi dětmi ve skupině.

Ariadnina nit

Pro děti si připravíme stezku, kterou vyznačíme provázkem nebo lanem. Děti mají zavázané oči. Jejich úkolem je držet se provázku a projít celou cestou podobně jako Theseus z starých řeckých pověstí v labyrintu s Minotaurem.

Letadla v mlze

Hra se hraje na louce. Děti mají zavázané oči. Jeden z průvodců je letiště, které vysílá naváděcí signál, tj. píská na píšťalku. Děti mají za úkol po sluchu najít letiště. Větší děti se mohou na začátku 5-10 zatočit, aby to měly složitější.

Tvoření po slepu

Nezvyklé může být pro děti zkusit si po slepu kreslit, malovat, tvořit z hlíny nebo jiné modelovací hmoty. I přestože je to pro děti nekomfortní, tak rozvíjejí prostorovou představivost.

Hry do tmy

Pro sebe mám tyhle aktivity v kategorii „hry do staré klubovny“, což byl prostor, kde byla chodba, kde nebylo žádné světlo, a tak se dalo zhasnout a vytvořila se úplná tma. Některé hry se dobře hráli i na chalupách, kam jsme jezdili s oddílem. Byl to členitější prostor, kde nebyla sice úplná tma, ale dalo se zalézat do různých zákoutí.

 

Na vraha

Hra neměla žádnou sofistikovanou pointu. Na začátku vedoucí pošeptal každému do ucha, jestli je vrah nebo není. Jeden člověk byl vrahem. Pak se zhaslo. Všichni se pohybovali po místnosti. Vrah někomu sáhl na krk jako by ho škrtil. Ten člověk zařval a vedoucí rozsvítil. Pak probíhalo vyšetřování. Padali otázky, jestli má někdo nějaké podezření. Pokud ano, tak se hlasovalo, jestli si i ostatní myslí, že je to vrah. Pokud byla lidí většina, tak byl obviněný popraven. Když to byl vrah, tak hra končila. Pokud to vrah nebyl, tak se znovu zhasnulo a pokračovalo se ve hře bez oběti a obviněného až do doby, kdy se odhalil vrah. Vrah vyhrál, pokud zůstali ve hře jen 3 lidé včetně něj. Ač to zní morbidně, tak hra byla vždy velmi oblíbená.

 

Sardinky

Hra sardinky je verze hry na schovávanou. Všude je zhasnuto Jeden člověk je sardel a má za úkol se schovat během první minuty hry. Pak se vyhlásí začátek a všichni chodí po prostoru a říkají „Jsem sardinka“ Když hráč potká další sardinku, tak pokračuje dál. Sardel neříká nic. Když sardinka potká sardel, tak se k ní přidá a vytvoří tak chumel sardinek a také mlčí. Hra končí, až všechny sardinky najdou sardel. V dalším kole je sardelí ten, kdo první našel sardel.

 

Svíčky

Každé dítě má v ruce dortovou svíčku. Všichni se pohybují po prostoru. Úkolem je sfouknout svíčku ostatním, ale ochránit si svoji svíčku před sfouknutím. My jsme to jako děti hrály bez nějakých ochranných pomůcek a tu občasnou kapku vosku jsme zvládly, ale možná bude pro někoho lepší použít pracovní rukavice.

Jak udělat kouzelnou atmosféru

Svícínky, lucerničky, lampióny, ohně

Jednoduché i složitější rozsvěcení malých i velkých ohýnků má na děti magický vliv. Dokonce jsme dětem říkali, ať při nočních hlídkách nekoukají do svíček/petrolejek, protože je to spolehlivý způsob, jak si položit čelo na stůl a usnout.

Nápadů na výrobu lampiónů je plný Pinterest. Pro mě jsou nekrásnější lampióny, kdy se „okašíruje“ nafouknutý balónek a do mezivrstev se přidají kapradiny a jiné rostliny. Potřebujeme na to buď uvařený škrob nebo lepidlo na tapety. Dále si připravíme kousky hedvábného papíru. Nafoukneme balónek, položíme si ho na sklenici a postupně ho obalujeme papíry, které jsou namočené ve směsi škrobu nebo lepidla. Je potřeba udělat dostatečné množství vrstev (min. 6). Pokud budeme zdobit listy, tak listy je potřeba znovu přelepit. A pak to bude poměrně dlouho schnout zejména pokud to budete dělat na táboře ve vlhku.

Stínové divadlo

Můžete si najít návody na to, jak tvořit tvary z rukou, nebo si můžete vyrobit jednoduché loutky tak, že vystřihnete siluety z černého papíru a nalepíte je na špejli.

Já jsem měla několikrát nádherný zážitek z představení Sávitrí od divadla Líšeň, kde herci ještě používají různě barevná světla a broušené sklo, které dotváří nádhernou atmosféru.

Malé „rituály“

Rituál je pro mě trošku slavnostní chvíle, kdy se zastavíme, ohlédneme se zpátky za obdobím, které proběhlo, ale také si popřejeme něco do období následujícího. Můžeme si posílat svíčku v kruhu, psát svá přání na lístečky a házet je do ohně. Přidat si k ohýnkům voňavé byliny nebo esence z nich. Pro náctileté děti může být zajímavé zažít si oheň beze slov, kdy na nějakém místě, které je obklopené přírodou posedíte nějaký společný čas u ohně. Nemusíte dělat nic zvláštního, můžete opékat buřty, hrát na nástroje, ale z toho ticha můžou mít lidé velmi nevšední zážitek.

Černé hodinky

Zažili jste jako děti černé hodinky? Byly plánované nebo vynucené bouřkovým výpadkem elektřiny? Co jste při nich dělali? Četli jste si, vyprávěli? Hráli nějaké slovní hry? Zpívali jste? Já si z toho moc nepamatuju, ale zůstal mi pocit něčeho příjemného, kdy se třeba opřete o někoho blízkého, posloucháte příběh nebo zpíváte písničku.

Noční procházky

Když pro děti je prvním silným nočním zážitkem stezka odvahy na táboře, tak to může být aktivita, která je mimo zónu jejich optimálních výzev. Když mají ale předchozí zážitky s nočními procházkami, kde jdou s rodiči nebo jinými blízkými lidmi po nějaké známé cestě, tak už to není tak velký skok, který musí přeskočit.

Procházku mám mohou ozvláštnit lucerničky, ale i nasvěcovací barvy nebo předměty (hvězdičky, valounky, výrobky z fima …), nebo náramky z tyček, co začnou svítit, když se zlomí.

Může být také moc fajn se na chvíli zastavit a zaposlouchat se do zvuků. Jednou se mi stalo, že nebylo slyšet vůbec nic, ani praskání větviček, ani lesní živočichové a i to byla s dětmi zajímavá zkušenost.

Světlušky – noční honička

Jeden zdatný bežec má čelovku a běhá s ní po louce, když ho někdo chytne, tak mu dá baterku a ostatní honí novou světlušku. Světlušek může být více, nebo světluška může rozdávat nějaké kartičky/žetony za chycení.

Noční stezky

Už na začátku jsem psala, že si myslím, že není potřeba děti strašit. Pro většinu dětí je trochu nebo hodně strašidelné i projít kouskem lesa po svíčkách. Nevidím žádný smysl v převlékání se za strašidla a bafání na děti. Každé setkání s převlečenou postavou, kterou děti nepoznají na první pohled je pro ně aspoň trochu strašidelné. I když je ta postava hodná.

U školkových dětí má zkušenost s cestou za drakem o Michaelské slavnosti. Nejmladší děti chodily s rodiči za ruku. Starší děti jsme motivovali, ať jdou pár kroků před rodiči. V některých školkách provází děti průvodce.

Na loňském rodinném táboře šly děti pro slzy mořské panny. Mořská pana byla v dálce, zpívala neznámým jazykem. Děti šly nejprve v celé skupince, a pak cca 5 metrů buď úplně samy nebo s rodičem.

V předchozím roce jsme namalovali obrázky různých bytostí nasvěcovací barvou. Obrázky byly nalepené na stromech, pod stromem byla svíčka a papír a děti se tam měly podepsat nebo udělat značku. Celou dobu jsme tam byli s nimi.

I takové aktivity úplně dostatečným způsobem plní funkci, že děti musí projevit svoji odvahu, a není potřeba žádných bubáků.

U starších dětí mnohem více funguje využít „strašidelnost“ samotného prostředí. Vybrat kousek lesa, který je členitý a zajímavý. Dát svíčky s delšími rozestupy.

Pro nejstarší děti dává největší smysl jít někam tmou bez žádných svíček. Nebo později i strávit v lese celou noc.

Co ale nesmí v nočních stezkách chybět? Každá stezka musí mít smysl, proč tam děti mají jít. U starších dětí to klidně může být nějaká zkouška typu „Orlí pero noční samoty,“ kde si děti dávají dobrovolnou výzvu, že něco zvládnou. U mladších dětí je fajn, když je motivací nějaký příběh, nebo část příběhu v (táborové) hře.

Když děti na konci uvidí draka Šmaka nebo mořskou pannu, tak se sice bojí, ale ten zážitek pro ně může být velmi cenný a budou rádi vzpomínat na to, že něco dokázaly. A třeba tak i získaly poklad nebo perlu. Když výsledkem je jen že prošly stezkou, kde na ně bafali převlečení lidé, tak to spíš strach ze tmy posílí, než utlumí.

Knihy

Knížek, které se dotýkají strachu ze tmy je spousty. Já vám doporučím tři, se kterými mám osobní zkušenost.

Kniha Ahoj hrdino! od Karen Young, pomáhá dětem vysvětlit, co se děje v jejich děle, když mají strach a jak funguje část mozku, které se říká amygdala. Četli jsme si ji s jedním z mých synů, když mu bylo cca 4 roky a měl období, kdy se opravdu hodně bál nočních příšer.

Kniha Tma, jejíž autorkou je výtvarnice Toy Box, ukazuje právě ten nekonečný svět fantazie, co mohou děti vidět v podivných tmavých věcech. Je napsána a nakreslena podle skutečného zážitku s jejími dětmi a moji menší kluci ji hodně ocenili.

Třetí knížkou je Stín Malého geparda od Marianne Dubuc. Je o stínu a taky o schopnosti empatie a může být skvělou motivací pro hraní stínového divadla.

Přeji hodně kouzelných zážitků se tmou. Karolina