PROČ SE DĚTI NEUČÍ?
Ztráta motivace k učení je téma, které se u dětí na druhém stupni diskutuje už velmi často, ale její příčiny často vznikají dlouho předtím a celkem nenápadně. Můžeme například pozorovat, že děti volí vyhýbavé strategie, namísto toho, aby se učily. Proč to tak je a co můžeme dělat?
Jaké vyhýbavé strategie můžeme u dětí pozorovat?
A nejen u dětí:). Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jaké strategie volí děti ve škole, aby se vyhnuly učení.
Vznikla z toho typologie, která s nadsázkou popisuje, co děti dělají.
- Naučí se něco jen pro test, a pak to rychle zapomenou.
- Vybírající ty nejjednodušší úkoly, které jim zajistí splnění povinností (a spokojenost rodičů a učitelů).
- Snaží se zkrátit dobu výuky rozptylováním učitele (Zazpíváme si. Budeme věnovat pozornost nějakému nedůležitému problému).
- Opisují, tvoří plagiáty, nechávají si generovat texty.
- Nebo taky jen vyčkávají a nic neřeší, dokud nepřijde krize.
Sdílela jsem ji na Facebooku. A mě moc potěšilo, že jste v popiscích často poznávali sebe nebo svoje děti. Znamená to, že si umíme nalít čistého vína a vnímáme, jak k učení děti přistupují.
Nepředstíráme, že všechny děti se celé RVPéčko učí s nadšením a z vnitřní motivace.
Nemáme naivní představy o tom, že když my jsme volili vyhýbavé strategie, tak děti to v hodně podobném prostředí budou mít stejně.
Je super, že ve vláknech zazněla i otázka, proč to tak je.
Bylo by strašně jednoduché napsat, že důvodem je to, že děti vůbec nezajímá látka, kterou jim učitelé předkládají. To může být jen část příčin.
Málokteré dítě, je tak vědomé, že si řekne, nebudu se ve škole učit a místo toho zvolím nějakou strategii, díky které budu předstírat, že se vzdělávám.
Ne, většina dětí volí strategie automaticky – nevědomě tak, aby pro ně v tu danou situaci byly výhodné.
Když chceme porozumět tomu, které strategie jsou výhodné, tak je potřeba si vzít na pomoc různé teorie, které mají většinou základ v nějakém evolučním principu.
Jaké teorie nám pomohou porozumět tomu, proč se děti neučí?
Asi nejsilnější je náš strach z vyloučení ze skupiny. Být součástí skupiny, znamenalo v minulosti mít ochranu a potravu. Nemít ochranu a potravu, znamenalo být mrtvý. A tak jsme potomci těch, kteří se dobře přizpůsobili tlupě a přežili.
Když se podíváme jen pár desítek let zpátky, tak si v mnoha rodinách můžeme vyprávět příběhy o tom, co znamenalo být vyloučený ze společnosti. Být odsunut na okraj, aby nebyl slyšet něčí názor, nebylo na očích nějaké chování, nebo i zdravotní znevýhodnění:(.
Strach z vyloučení/nepřijetí je velmi silný, nejen díky pravěkým hrozbám přírody, ale i díky nedávné české minulosti.
Z jaké tlupy nechtějí být děti vyloučené?
V jaké tlupě se chtějí cítit přijímané?
V rodině i ve škole (třídě). Chtějí být přijímány vrstevníky, ale podvědomě vnímají svoji závislost na dospělých. Potřebují je, aby jim zajistili základní materiální potřeby, a tak je tam silný evoluční mechanismus, který nutí děti, aby nechtěly mít problémy s rodiči, ani s učiteli.
Možná někdy máme pocit, že těch konfliktů a nedorozumění s dětmi je tolik, že je to v rozporu s tímto nastavením. Může to tak vypadat a tím, jak děti dospívají, jejich role a pozice se v rodině i společnosti proměňuje, ale v základu děti chtějí dospělým vycházet vstříc.
Jen se to někdy/často nepovede.
Strach z vyloučení je tedy velmi silný mechanismus, který vede děti k tomu, aby například dostávaly dobré známky. Zajistit si dobrou známku (= klid/přijetí od dospělých) není stejný cíl jako naučit se matematiku nebo dějepis.
V tuto chvíli nastupuje další tendence, kterou popisuje více vědců z různých oborů, a týká se toho, jak se rozhodujeme.
Vybíráme si možnost, kde je menší riziko, před možností, která může přinést větší úspěch, ale je rizikovější.
Takže příslovečný: Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.
Kdo z vás má tu zkušenost, že si žáci při matematice volí jednodušší úlohy a je náročné je motivovat k těm složitějším? Pěkně to ilustroval i experiment se státní maturitou a jejími 2 úrovněmi. Bylo velmi těžké vysvětlit studentům, proč by si měli vybrat těžší úroveň, když to nemělo žádnou výhodu v jejich dalším studiu.
V průběhu života získáváme svoje vlastní zkušenosti a náš mozek vyhodnocuje, co je pro nás výhodnější, ale také co je pro nás známé. Herbert Simon popisuje, že naše rozhodování je omezené právě tím, že si volíme podobné možnosti, které už jsme vyzkoušeli, abychom minimalizovali riziko z neúspěchu.
Raději tedy opakuje stejnou chybu, než bychom riskovali větší ztrátu při něčem, co jsme ještě nezkusili.
Asi každého z nás teď napadne nějaký náš známý, který se pořád dostává do stejných situací.
Co s tím z pohledu vzdělávání dětí?
Zní to, jako by evoluční mechanismy hrály proti nám. Situaci nám trošku komplikují, ale zároveň nám dávají obecný návod, co dělat, aby se děti učily snáze.
- Přijmout, že evoluční mechanismy jsou silné a pro děti je přirozené, že se řídí podle nich, a tak nemá smysl je za to nějak trestat, nebo nad tím lamentovat.
- Pomáhat jim zvědomovat si, že jednají podle nějaké automatické reakce, a že se mohou rozhodnout to udělat jinak, protože když špatně spočítají těžký příklad z matematiky, tak je lev rozhodně nesežere.
- Vytvářet prostředí, kde je výhodnější učit se než učení předstírat.
Děti jednají automaticky podle evolučních vzorců a stejně tak mi opakujeme postupy, které byly aplikovány na nás. A tak můžeme nevědomky vytvářet zbytečné bariéry, které brání dětem v učení.
Součásti třetího bodu je odhalovat překážky, odstranit je nebo je minimalizovat tak, aby učení děti mohlo plynout.
A tady existuje spoustu poměrně jednoduchých věcí, které může udělat (nebo spíš pravidelně dělat😊).
Držím palce, ať se vám v tom daří. Karolina
Co se aktuálně děje u MALSTROMU
Pokud Vás zajímá Víc informací, jak podpořit děti při učení, jak přemýšlet nad motivací a nakonec, jak mít při učení větší pohodu. Pojďte do výzvy.
