Pocit bezpečí ve školce
Skončil říjen, a ještě pořád se v diskusích objevují otázky starostlivých maminek, co dělat, když se jejich dítěti ve školce nelíbí a je tam viditelně nespokojené.
Je to obrovsky těžká situace, zejména pokud jsme v životním situaci, která nám neumožňuje zůstat s dětmi doma.
Zkusím sdílet několik svých pohledů, které v sobě zahrnou, jak zkušenost mámy, tak hlavně průvodkyně v malé komunitní školce.
Proč chceme, aby děti chodily do školky?
Možná je fajn začít s tím, že si upřímně odpovíme na otázku, proč chceme, aby naše dítě chodilo do školky:
- Je důvodem to, že musíme pracovat a vydělat si na živobytí?
- Je důvodem to, že jsme vyčerpaní a potřebujeme si aspoň trochu odpočinout, abychom byli schopni reagovat na potřeby našich dětí?
- Chceme, aby se naše dítě socializovalo?
Rovnou na začátku napíšu, že rozumím prvním dvěma důvodům, ale byla bych velmi opatrná s tvrzením, že interakce tříletých dětí vede k lepší socializaci (= začlenění do společnosti, osvojení jejích hodnot, norem, chování, schopností a učení se sociálním rolím).
Jak souvisí pocit bezpečí s vazbou a potřebami?
Začnu trochu ze široka a půjčím si postupně myšlenky dvou autorů, kteří mají k tomuto tématu co říci.
Jedním z nich je dánská pedagožka Helle Heckmann, která založila kodaňskou waldorfskou školku Nøkken.
“Děti nejsou malí dospělí a jejich potřeby se liší od těch našich. Svět je velký a ohromující a naší zodpovědností je učinit ho bezpečným, srozumitelným a dobrým.”
Ještě budeme potřebovat porozumět tomu, jak vzniká tzv. bezpečná citová vazba (Teorie attachementu).
Bezpečná vazba mezi dítětem a pečující osobou vzniká tak, že pečující osoba reaguje na potřeby dítěte. Pokud malé dítě například zapláče, tak si ji přivolá a ona zjišťuje, co mu v tu danou chvíli chybí. Má hlad? Je mu zima? Má strach z podivného stínu za oknem? …
Různě silné vazby si ale dítě vytváří se všemi lidmi, které potkává. Čím více s nimi tráví času a může je vnímat smysly (dotýkat se jich, vidět je, poslouchat, …), snaží se jim podobat, „chce s nimi držet basu“, chce vnímat, že je pro danou osobu důležitý, sdílet emoce, znát tu osobu a vědět, že ona zná jeho. Tímto způsobem popisuje Gordon Neufelt šest způsobů, jak vzniká vazba.
Pokud je úkolem nás dospělých zprostředkovat dětem pocit, že svět je bezpečné místo, tak nejde o to, že zamlčíme všechny války, zločiny, klimatickou změnu a další obrovské problémy, které postihují velké množství lidí na naší planetě.
Děti se cítí bezpečně, pokud lidé v jejich okolí reagují na jejich potřeby nejen fyziologické, ale i potřeby kontaktu, blízkosti, přijetí (přijetí hlavně ve chvílích, kdy se nechovají podle „očekávané normy“).
Jak to bude s vazbou a pocitem bezpečí vypadat ve školce?
Vraťme se do školky. Můžeme si to představovat:
- Kolik vidíte dospělých? Kolik vidíte dětí?
- Jsme ve školce, kde je 25 dětí na 2 paní učitelky?
- Nebo v soukromých školkách, kde bývá 16 až 18 dětí na 2 průvodkyně?
- Nebo malé komunitní/soukromé luxusní školce, kde je 10-12 dětí na 2 průvodkyně?
Kolik dětí může zažívat fyzickou blízkost? Kolik dětí má vždy naplněné potřeby?
Kolik introvertních dětí řekne, že má mokré nohy, nebo se mu ztratil jeho oblíbený plyšák (tedy ve školkách, kde to není zakázané)?
Moje zkušenost je, že ve dvou lidech lze poměrně dobře vnímat potřeby 12 dětí, a zvládat i situace, kdy někoho zahltí emoce a potřebuje péči jeden na jednoho. Mluvím o heterogenní skupince dětí ve věku od 3 do 6 let, kde je část dětí už poměrně samostatná.
Jak to vypadá ve skupince 25 dětí na 2 dospělé si dokážu velmi dobře představit. I nejskvělejší paní učitelky potřebují, aby všechny děti dělaly co nejvíc věci najednou, samostatně a bez zbytečného zdržování. O individuálním přístupu a fyzické blízkosti s dospělým nemůže být řeč.
Extrovertní děti se většinou snaží svých potřeb nejdříve dožadovat, pro introvertní děti může být snazší je potlačit, zvyknout si.
Když se podíváme zpátky na šest způsobů, jak vzniká vazba, tak je nám jasné, že k dospělému si ji děti nemají šanci vytvořit.
Můžou vazbu s dospělým nahradit vzájemné vazby mezi dětmi?
Mohli bychom říci, že to nevadí, že nemají děti pozornost dospělých, aspoň mají blízkost ostatních dětí.
Mají, a tak si k nim vytváří vazby, ale…
Můžou si čtyřleté děti dát vzájemně pochopení pro projevované emoce? Být si vzorem sociálního chování? Znát se a přijímat se v rozmanitých situacích?
Moc ne. Takže sice vznikají vazby, ale neprobíhají interakce, které naplňují potřeby, a tak děti nezažívají pocit, že svět je bezpečný.
Neplatí to univerzálně, ale děje se to velmi často.
Mám osobní rodičovskou zkušenost, kdy si děti vytvořily „zvláštní pravidla“, kdo s kým bude kamarádit, kdo si s čím bude hrát, aniž by to učitelky ve školce zvládly víc postřehnout a řešit. Z povrchního letmého pohledu se nic až na drobná dětská nedorozumění nedělo.
Teprve mnohem později jsem viděla důsledky vazby na vrstevníky v praxi. Děti, které nebyly navázané na dospělé, si vytvořily „podivné normy“, jak se k sobě mají chovat, a co je vlastně normální. Díky tomu některým z nich trvalo velmi dlouho, než pochopily, že se k nim někdo chová fakt špatně, a že to asi nebude kamarád.
Máte dítě, které nepopisuje, co zažilo? Cítí se nepříjemně, ale nedokáže rozkódovat, co se mu děje špatně? Je mrzuté? Přenáší si svoji nespokojenost mezi sourozence?
Děti takhle mohou získat pocit, že okolní svět není bezpečný, ale spíš nepříjemný a musíme v něm být ostražitý. To není úplně praktická výbava do života.
Jako opačný příklad můžu uvést dítě, které bylo superintrovertní, absolutně si nehrálo s dětmi prvních 8 měsíců. Bylo fixováno na dospělé průvodce, kteří reagovali na jeho potřeby, přijímali, že to takhle prostě má. Získal pocit, že svět je bezpečný a teď nemá žádný problém se seznamovat s jinými dětmi i dospělými.
Zatím jsme se věnovali jen poměru dětí a dospělých a tomu, jak to extrémní může být ve státních školkách.
Menší komunitní školky a lesní kluby sice mívají optimálnější počet dětí, ale zas většinou řeší, že se u nich během týdne střídá více průvodců, protože si je nemohou dovolit zaplatit tak, aby u nich mohli pracovat na celý úvazek a nedřeli bídu s nouzí (čest výjimkám). I to je důvod, proč si děti vytvářejí vazby spíš na své vrstevníky, než na dospělé pečující osoby.
Zrádné je to v tom, že citelné důsledky této silné vazby na vrstevníky pocítíme až se tyto děti dostanou do puberty. Pokud se o tom chcete dozvědět více, doporučuji knihu Držte si své děti (Gordon Neufelt a Gábor Maté).
Co z toho plyne?
Není socializace jako socializace a norma sociálního chování jako norma.
Pokud můžete, nechte své děti co nejvíc nasát to, co je pro ně nejpřirozenější. Pokud jsou introverti, ostatní děti jsou pro ně nepředvídatelné a zvláštní bytosti, a tak moc ocení, když budou zažívat bezpečné interakce s dětmi Vaší kamarádky.
Pokud Vaše dítě chodí do školky, je tam nespokojené, a vy potřebujete, aby tam chodilo (důvod 1 nebo 2), tak mu potvrďte jeho pocity, že to není ideální, že ho chápete a nesnažte se ho přesvědčit o tom, že školka je báječná věc.
Školka Nøkken je určená už dětem od 1 roku do 7 let, školka má 5denní provoz, ale je otevřená pouze 6 hodin denně tak, aby tam všichni pedagogové i všechny děti mohli být po celou dobu. Díky tomu je prostředí školky předvídatelné, stabilní a tudíž bezpečné.
Rodiče dětí, hledají cesty, jak se 6hodinnové otevírače přizpůsobit. Jeden z rodičů může pracovat od brzkého rána a končit ve dvě. Druhý naopak odvede dítě do školky a pracuje do pozdějšího odpoledne. To mi přijde jako zajímavá inspirace – zkusit vymyslet, jak čas ve školce minimalizovat.
Aktuálně zákonodárci projednávají zajímavou variantu tzv. sousedského hlídání, kdy byste děti namísto poslání do školky nechali hlídat sousedku/kamarádku, která by za hlídání dostala finanční příspěvek od státu. Jedna sousedka by mohla hlídat maximálně 4 děti, což rozhodně fajn poměr dítě/dospělý.
Držím Vám palce, ať se Vám daří najít variantu, která bude nejlepší pro vaši rodinu.
