jak rozhodujeme o vzdělání dětí?
„Nejde to! Nevidím žádnou cestu!“ I takhle rodiče komentují náročné situace, které zažívají v souvislosti se školou nebo vzdělávání svých dětí.
Je těžké vybírat školu pro svoje děti a ještě těžší je dělat změny, když se ukáže, že to nebyla dobrá volba.
Někdy při procesu rozhodování a řešení výzev, ale zapomínáme na to, že neexistují univerzální řešení a že mi potřebujeme najít svoji unikátní cestu.
Ve článku budu sdílet, jak obvykle vypadá výběr školy/řešení krizové situace a na co se často zapomíná.
Kde se vzala inspirace k napsání článku?
Už dlouho jsem nenapsala žádný článek na blog, a i velmi sporadicky přispívám na sociální sítě. Má to spoustu praktických důvodů. Konec školního roku byl pro mě hodně náročný, a i prázdniny začaly jinak, než jsem si představovala.
Zároveň mě čas od času přepadne myšlenka „Kdo jsem já, že mám tu drzost dávat nějaká svoje „moudra“ na internet?“
Jsem velmi opatrná v tom, abych někomu z fleku něco radila. Univerzálním radám nefandím vůbec, a i jinak je mi bližší pokládat otázky a pomáhat lidem, aby si nacházeli svoje odpovědi. Aby hledali cestu, která bude korespondovat s jejich životem a příběhy, které mají za sebou.
I přesto mám období, kdy si říkám, že se plácám snad ve všech oblastech svého bytí a není žádný důvod, proč zvedat nějaké otázky, když sama jsem ve spoustě věcí bezradná.
A pak se to stane, přijde den a všechno je vidět mnohem čistěji. A mě najednou ohromí ten proces, jak se z totálního chaosu stane celkem málo klikatá cestička, po které lze vykročit.
Často potkávám rodiče, kteří jsou v situaci, která je pro ně strašně těžká. Někdy jsou to rodiče, kteří mají dítě, které se trápí na základní škole. Jindy mluvím se zahlcenými rodiči domškoláků nebo i rodičů dětí v komunitní/alternativní škole, proto které je zajištění „všeho“ na hraně jejich sil.
Mluví o tom, že TO nejde změnit. Že nevidí ŽÁDNOU cestu.
Nejsem v tom žádná výjimka, i my máme období, kdy narážíme na svoje limity.
Jen znám v oblasti vzdělávání spoustu informací, ale i konkrétních příběhů dětí, rodin, které zažívají podobné věci, musí dělat rozhodnutí v podobných situacích. Za těch 10 let, kdy se tomu věnuju intenzivněji i vidím, jak se ty cesty proměňují a jaký to má vliv na konkrétní děti.
Je pro mě jednodušší řešit situace týkající se vzdělávání ještě z jednoho důvodu, ale k tomu se vrátím až na konci článku.
Nakousla jsem ten proces hledání svojí cesty.
Hledat svůj přístup můžeme úplně ve všem – ve vzdělávání, v jídle, v cvičení, ve vztazích, ve výchově, … V něčem nám to jde lépe, v něčem hůře. A někdy mám pomůže přenést způsob přemýšlení/principy z toho, kde nám to jde dobře do oblasti, kde plaveme.
A já jsem si díky řešení úplně jiné situace uvědomila, že jsem schopná popsat ten proces, jak hledám svoji cestu já a třeba vás to může inspirovat hledat svoji cestu při náročných situacích, které se týkají vzdělávání, třeba i při výběru školy pro svoje dítě, nebo odhodlávání se ke změně.
Tradice
První přístup, který prozkoumáváme jsou tradice. „Jak se to zpravidla dělá.“ Máme evolučně zakódované, že nechceme vyčnívat a riskovat odmítnutí.
A tak většina rodičů jako první zvažuje možnost, že děti půjdou do státního školství. Je to sázka na jistotu. I když jste vzdělaný rodič a máte velký přehled o tom, jaké negativní jevy zpravidla „klasické“ školy provázejí, tak jsou to známá rizika.
Někdo tady skončí a máme hotovo, vybráno, a pak už se „jen“ řeší situace, které přicházejí.
Někdo jiný má ze své školní docházky špatné zážitky. Nebo má zážitky celkem neutrální, ale cítí obrovské nedostatky v tom, jak byl připravený na další školu nebo práci. Většinou dospělý lidé nevzpomínají na to, že by měli málo znalostí, neuměli číst, psát, počítat. Ale často zmiňují, že mají strach dělat chyby, zkoušet nové věci, změnit prostředí/zaměstnání, ve kterém jim není dobře, přijímat zpětnou vazbu, komunikovat svoje hranice, … nebo že nemají odvahu přihlásit se na „lepší“ pozici, říci si o více peněz, založit vlastní firmu, …
Ano, velkou část toho ovlivňuje rodina, ale přeci jenom děti ve škole tráví obrovské množství hodin. Školy jsou takové mikrosvěty, kde platí zvláštní pravidla a hierarchie. Ne vždy mikrosvět školy plně koresponduje s tím velkým světem venku, a tak se poměrně běžně stává, že děti, které jsou úspěšné ve škole, nejsou úspěšné v práci a naopak. (Asi vás napadne, co je to ten úspěch a že je to dost relativní. Ano, ale to je na celý nový článek.)
Vrátím se k tomu procesu hledání svojí cesty. Při prozkoumávání tradičních přístupů zpravidla narazíme na „zahnívající místa“, která nás od té varianty odrazují.
Konkrétně se můžu ptát:
Koho znám, že má dítě v klasické základní škole a prospívá to tomu dítěti i té rodině? Jsou tam nějaká „zahnívající místa“ teď nebo tam klíčí nějaké výzvy do budoucnosti?
Ano, znám děti a rodiny, pro které je to super volba.
A můžu se ptát dál. Je moje dítě podobné tomu jejich dítěti? Má podobné potřeby? Naše rodina to má podobně?
Je možné, že když prozkoumáte tradiční přístup, tak zjistíte, že by to přeci jenom mohla být volba pro vás a jdete to vyzkoušet.
Ale možná zjistíte, že to pro vás možnost není. Nebo to zkusíte a dopadne to špatně a musíte hledat dál.
Experiment
V druhé fázi se rozhlížíme kolem sebe a hledáme příklady, kdo zariskovat a zkusil na svých dětech nějaký experiment.
Alternativní školu, domškoláctví, unschooling, komunitní školu, prestižní výběrovou školu, soukrového učitele, …
Dnes už je poměrně velká komunita rodičů, která vzdělává děti mimo klasický systém, a tak můžeme číst a poslouchat konkrétní příklady, kde to funguje a nechat se tím inspirovat.
Pak můžeme hledat, jestli v našem okolí je dostupná taková alternativa.
Jako další bod je potřeba prozkoumat, jestli je to přístup, který bude vhodný i pro naše dítě. Ne všechny pedagogické přístupy vyhovují všem dětem.
Informací je spousta, ale zároveň mediálně nejznámější jsou cesty, které jsou provokativní a z určitého hlediska extrémní.
Jedním extrémem může být styl výchovy a vzdělávání, kde dospělý naplánují každou minutu dítěte tak, aby ho „trénovali“ pro to, aby byl po všech stránkách úspěšný člověk.
Dalším extrémem může být úplné odtržení dětí od současného světa. Odstěhování se na samotu a držení bez technologií.
Nebo i nepochopení nějakého vzdělávacího přístupu v podobě toho, že dospělí dají dětem takovou volnost, až zůstanou na pospas samy sobě.
V kontextu našich osobních příběhů a výchovy může být extrémem i unschooling, waldorf, montessori, lesní škola apod. A je úplně v pořádku být upřímný a říct si sám sobě: „Tohle je na mě moc.“
Může na nás být moc waldorfská estetika nebo filozofický směr, ze kterého vychází (antroposofie). V montessori školách nás může překvapovat propojení tří ročníků, znejišťovat rozdílná úroveň znalostí a dovedností u dětí, která se děje díky respektování vlastního tempa, senzitivních období a hodně samostatné práce s materiálem (pomůckami). Unschooling a svobodné školy, kde děti samy rozhodují o tom, co a jak se budou učit, v nás mohou vyvolávat velké obavy, jestli se děti naučí všechno, co potřebují. U lesní školy nás budou napadat i takové myšlenky, jestli mají děti vhodné podmínky proto, aby se učily psát.
Spousta se toho v alternativních přístupech dělá jinak. Je dost přirozené, že nás to na první pohled trochu vyděsí. Je moc fajn jít ty směry prozkoumat do hloubky, protože teprve v souvislostech začnou nějaké detaily dávat smysl.
Často dochází i k tomu, že mě se nějaká varianta líbí, ale partner (partnerka) je zásadně proti.
Nebo se vám nějaká varianta líbí oběma, ale vidíte obrovské množství překážek. A třeba i slyšíte příběhy unavených rodičů, kteří šli cestou alternativního nebo domácího vzdělávání.
A tak se najednou dostáváme do stádia TO NEJDE, nevidím ŽÁDNOU CESTU. Tradiční přístup v nás evokuje přepravku se zahnívajícími jablíčky a experimentování na dětech je buď v kategorii „lehkovážnost“ nebo „čiré šílenství.“
Najednou stojíme na rozcestí, kde nám obě cesty připadají špatné.
Jsme paralyzovaní, protože my chceme pro svoje děti to nejlepší, ale na výběr jsou 2 blbé varianty.
A teprve teď přichází třetí fáze.
Hledání svojí cesty
Možná si říkáte, že už při tom, když jste prozkoumávali „experimenty“ ve svém okolí, tak jste už jste svoji cestu hledali.
Ve chvíli, kdy jsme zaměření na to, jak to dělají ostatní, tak jsme odklonění od sebe. Spíš přemýšlíme nad tím, jestli se vejdeme do škatulky, kterou už před námi vytvořil někdo jiný.
A tak není divu, že můžeme zažívat frustraci, že nám ta škatulka je příliš těsná nebo naopak moc volná.
Co to ale znamená zůstat u sebe?
Pro mě to znamená znát svoje hodnoty. Vědět, které jsou pro mě ty nejdůležitější. Hledat, jaké máme společné hodnoty s partnerem. Zjistit, co nám pomůže ty hodnoty naplňovat a zprostředkovávat dětem. A taky prozkoumat, co nás od našich hodnot odvádí nebo je s nimi dokonce v rozporu.
Neexistuje žádná cesta, kde nejsou výzvy. Náročné situace mohou zažívat rodiče dětí v klasické základce, rodiče domškoláků nebo ti, kteří se rozhodli připojit se ke komunitní/alternativní škole. Jako rodiče si jen volíme, jaký typ problémů chceme řešit a co nás naopak bude ubíjet.
Pro někoho je v pohodě řešit s dětmi „neúspěchy“ v podobě známek a někdo jiný to v životě nechce, protože v tom nevidí žádný přínos pro děti.
Někdo bude ochoten domlouvat složité spoluježdějí do vzdálenější školy. Pro někoho jiného je to moc a chce školu v dochozí vzdálenosti.
Někdo je v pohodě s tím, že děti poznají různé přístupy včetně těch autoritativní, pro jiné rodiče je to úplně neprůchodné a raději budou absolvovat poradní kruhy, triády a další setkání, která mohou být časově velmi náročná.
Jak může vypadat hledání cesty podle svých hodnot?
Nechci jsem psát, jaké konkrétní hodnoty jsou pro mě při rozhodování o vzdělání dětí nejdůležitější. Není to žádné tajemství, prostupuje to mými texty i kurzy, ale tady bych ráda dala prostor vám. Zkuste se zastavit a napsat si, co jsou pro vás nejdůležitější hodnoty. Klidně si napište tři a seřaďte si je podle důležitosti. A nezapomeňte si je i trochu definovat.
Pro příklad s vámi můžu sdílet, jak jsem na konec přemýšlela nad hodnotami já v té životní situaci, která mě inspirovala k napsání tohoto článku.
Zažívala jsem silný pocit, že ta „tradiční“ řešení, které znám, mě paralyzují. Nemám ráda „rychlá“ řešení, která chtějí změnit všechno a hned bez ohledu na následky. Ještě horší mi přišla i velmi běžná varianta předstírat, že je všechno OK. Nebo i čekat na to, že nějaké řešení přijde samo.
A jaké hodnoty mi nakonec pomohly?
Pravdivost – což vnímám jako upřímnost primárně sama k sobě, ale pak i k okolí. Přiznat si, co nefunguje a zkusit to dobře odkomunikovat.
Otevřenost – odvaha hledat nové možnosti, protože mi ty existující nestačí. Ochota vykročit na cestu, i když neznám cíl.
Důvěra – víra v to, že to dobře dopadne.
Když nad tím přemýšlím, tak mi tyhle hodnoty pomáhají i na naší vzdělávací cestě:).
A ještě jedna věc je důležitá. Nejsem na to sama. Můžu svoje myšlenky, pocity sdílet, jak s blízkými lidmi, tak s odborníky. (Díky za to.)
Výzvy přicházejí i v životě i při učení dětí a dovolit si nebýt na to sám je super krok.
Kdysi dávno jsem řešila velmi náročnou situaci a v tu chvíli jsem kolem sebe neměla lidi, se kterými jsem si o tom mohla popovídat. Nebo možná měla a neviděla jsem je. Ale vystoupila jsem z komfortní zóny a napsala anonymní příspěvek do jedné FB skupiny. I tohle byl pro mě výkon. A byla jsem moc vděčná za náhledy jiných lidí.
Stejně tam můžete vy teď využít moji FB skupinu Klub Malého stromu. Nebo si od září domluvit komzultaci:).
Chcete dostávat Holubí poštu od MALSTROMu?
Cesty příspěvků na sítí jsou nevyzpytatelné a mohlo by se stát, že Vám unikne nějaká výzva zdarma pro rodiče a pedagogy, nová aktivita, blogový článek atd.
Když se přihlásíte k odběru Holubí pošty, tak vám nic neunikne.
