Jak napsat dítěti dopis na konci pololetí?
U domškoláků a v některých alternativních školách je běžné, že rodiče píší na konci pololetí dětem dopis.
Možná vás to čeká poprvé a vůbec nevíte od čeho se odpíchnout. Možná budete dopis psát už po několikáté a máte pocit, že se pořád opakujete.
Mám pro vás připravených několik tipů, aby se vám dopis psal snadněji.
Jaký je rozdíl mezi dopisem a hodnocením?
Na začátku je potřeba si ujasnit, jaký je rozdíl mezi slovním hodnocením a dopisem od rodičů nebo průvodců.
Když chceme něco hodnotit, tak bychom si na začátku období měli stanovit nějaké cíle, oblasti/předměty/disciplíny a kritéria hodnocení. Na konci pololetí, pak dává smysl zjišťovat, co se podařilo a co nikoli. Někdy za nás ty cíle, předměty i kritéria definoval stát nebo škola v podobě vzdělávacích dokumentů (RVP, ŠVP), případně učebnice. My se pak máme o co při hodnocení opřít.
Velmi běžné bývá, že s cíli pracujeme velmi intuitivně a přirozeně se dostávají do našich hovorů s dětmi. S prvňáčkem asi mluvíme o tom, že je super umět napsat všechny písmena z abecedy, napočítat do sta, sčítat a odčítat malá čísla. Čím jsou děti starší, tím více je výstupů ze vzdělávacích programů a zároveň se často míjejí s každodenní realitou dětí. V tu chvíli můžeme přemýšlet o tom, jestli se dá děti nějak podpořit v hledání svých cílů, plánování učení i v procesu. Dost při tom bude záviset na tom, jaký přístup k učení volíme. Například při radikálním unschoolingu stanovování cílů na začátku pololetí (měsíce/týdne) nedává žádný smysl. Ve chvíli, kdy je pro nás běžné přinášet dětem podněty, tak cesty jsou.
Dopis svým domškolákům nebo dětem v komunitní škole ale můžeme napsat vždycky a nic speciálního si kvůli tomu několik měsíců dopředu rozmýšlet nemusíme.
Může to být doplněk k hodnocení, ale zároveň ho můžeme pojmout po svém, když máme své důvody, proč děti hodnotit nechceme.
Na co myslet při psaní dopisu?
Připravila jsem si pro vás několik „rad“, ale mají být spíš inspirací než dogmatem.
První rada: Pište od srdce a jazykem, který je velmi podobný tomu, jak s dítětem mluvíte.
Možná vás láká naučit se při té příležitosti psát formativní hodnocení, zpětnou vazbu apod. Ale postupně si v článku ukážeme, že to může být kontraproduktivní. Zároveň „podivný“ jazyk hodnocení může být pro děti matoucí. Zejména v domácím prostředí by mohly děti přemýšlet nad tím, jestli vám něco nespadlo na hlavu, když takhle píšete:).
Druhá rada: Přemýšlejte nad tím, komu dopis píšete.
Neexistuje žádný univerzálně správný postup, jak psát takový dopis. Každé dítě je jiné a my hledáme způsob, díky kterému mu doručíme zprávu, kterou chceme předat. Tzn. Musíme přemýšlet nad jazykem, ale i formou sdělení.
Bude dítě rozumět tomu, co jsme napsali? Pochopí, jak jsme mysleli? Je text smysluplný i z jeho pohledu s jeho zkušenostmi?
Můžeme přemýšlet nad následujícími body pro konkrétní dítě:
1. Jak dlouhý by měl dopis být?
Pokud píšeme dopis dítěti, které je malé, anebo žije hodně přítomností a význam pro něj má jen okamžitá zpětná vazba, tak je úplně zbytečné ukazovat v dopise svoje literární schopnosti. Ideální jsou krátké srozumitelné věty. Nemusíte psát o všem, co se za celý půl rok stalo. Někdy bude mnohem přínosnější, když vyberete 1 až 3 silné zážitky a ty okomentujete.
Naopak jsou děti, které hltají tlusté bichle a velmi rádi si přečtou dlouhý dopis i od nás.
2. Mám psát čistě popisně?
Možná jste již zkušení rodiče, kteří přemýšlí nad komunikací s dětmi a znáte rizika vět, kde se objevuje chválení, „šikulkování“, nálepkování (hvězda, flink, chytrá, pomalý, …), věštby a proroctví („Ty nikdy nebudeš umět…“) atd.
U pochval může být riziko, že se dítě bude orientovat na vnější motivaci. U nálepek a proroctví můžeme u dětí podporovat fixní myšlení, což může bránit dětem rozvíjet se, protože „To stejně nemá cenu, já jsem přeci nešikovná.“ Všechny tyto věty se můžou stát vnitřním hlasem dětí a můžou děti limitovat (teď i v dospělosti).
U některých dětí může paseku udělat strohý popisný jazyk. Když si takové dítě přečte například větu: „Nakreslila si realistický obrázek papouška. Zajímavě si pracovala s mícháním odstínů.“ Tak vyhodnotí, asi se mamince/paní učitelce ten obrázek nelíbil. Nikde tam není napsané, že se jí líbí, že je krásný a že se mi povedl. Případně si takové dítě je schopné doplniti to, že ho paní učitelka asi nemá ráda.
Tím chci říct, že některé děti potřebují cítit opravdový zájem a vztah, a to popisným jazykem docílit nejde. Za mě je fajn být v tom autentický, napsat, co se mi líbí, co mi udělalo radost je úplně v pohodě, když si hlídáme, aby taková nebyla každá věta. Přeci jenom nejsme roboti, ale lidé.
3. Mám psát spíš konkrétně nebo obecně?
Většina dětí potřebuje v textu uvést nějaké příklady toho, o čem píšeme. Chtějí číst úplně konkrétních zážitky, které jste pozorovali, nebo jste o nich slyšeli děti vyprávět. Když na nich budete ilustrovat nějaký jejich posun, které ho jste si všimli, bude to pro ně srozumitelné.
Vidím, že si se zlepšil v psaní. Je celkem obecné.
Když jsem pozorovala, jak si psal vyprávění o kocourovi, tak jsem si všimla, jak se zlepšilo tvoje psací písmo.
Jsou děti, které ocení, když si ke konkrétní situaci doplníme nějakou souvislost nebo zasazení do celku.
Všimla jsem si, že rád chodíš do přírody a prohlížíš si mapy. To je skvělá kombinace pro zkoumání toho, jak pracují kartografové, kteří tvoří mapy.
Co může být obsahem dopisu?
Obsahem může být cokoliv, ale za mě je nejdůležitější sdělení Mám o tebe zájem, tj. vím, co si dělal a všimla jsem si, co je pro tebe důležité. Zároveň vnímám, co pro tebe byla výzva, a jak si se s tím popral. A je celkem jedno, jestli to dítě pouze zkusilo, překonalo nebo se rozhodlo aktivitu odložit na později. Podporující může být použít slovo ZATÍM (se ti to nepodařilo). Pokud je to něco důležité ho, může zaznít otázka, co by ti příště pomohlo, aby si tu danou věc zvládl?
Pokud dítě dostává zvlášť písemné (formativní) hodnocení v jednotlivých předmětech, můžeme informace o učení vynechat, nebo vybrat jen ty zásadní okamžiky. Můžeme se soustředit na oblasti a dovednosti, které prolínají celé učení (život). Do toho patří například, jak se dítěti vede ve skupině dětí (mezi sourozenci), jak se mu daří komunikovat (svoje potřeby), případně, jak spolupracuje. Můžeme psát o konkrétních společných zážitcích, které pro nás byly důležité, i o tom, na co se těšíme v dalším roce nebo pololetí.
Není potřeba to nijak uměle natahovat, nebo obsáhnout všechno. Může si udělat takové malé cvičení. Co byste dítěti napsaly, kdyby to mohla být jen jedna věta? Věta, kterou vymyslíte, by měla být červenou nití celého dopisu. Nebo možná zjistíte, že stačí krátky vzkaz.
Co by v dopise být nemělo?
Opět je to jen můj názor. Pro vás to mohou být body pro přemýšlení. Zároveň už jsem hodnocení nebo dopisy s těmi to jevy bohužel viděla.
1. Dopis není prostor pro finální zúčtování!
Může se stát, že na konci školního roku nebo pololetí cítíme frustraci. Měli jsme jiná očekávání. Máme pocit, že ne všechno se úplně povedlo. Kolem učení vznikají konflikty. I přesto není dopis místem, kde bychom dětem měli napsat seznam všeho, co se nepovedlo. I kdybychom se vyvarovali všech negativních nálepek, označování viníků, tak velké výzvy je lepší řešit během rozhovoru, pro který si připravíme dobré podmínky.
2. Pozor na zaměření na výkon!
Máte doma nebo ve třídě dítě, které se zúčastnilo různých projektů, vytvořilo spoustu skvělých věcí, a ještě k tomu zvládlo pomáhat kamarádům, sourozencům, nebo i nám dospělým. Každá buňka ve vás křičí „Tohle dítě je skvělé a dokázalo toho strašně moc. Musím tu to všechno napsat, aby vědělo, že je to super!“ Když vás tohle napadá, tak by mělo zablikat signalizační zařízení v hlavě velké POZOR. I přestože vaše dítě nechodí na základku, která je výkonově zaměřená. I přestože je domškolák a nikdo ho do ničeho nenutí a s nikým nesoutěží, tak jsou děti, které mají tendenci tlačit samy u sebe na výkon. Ve chvíli, kdy je oceníme, co všechno zvládly, tak tím můžeme nevědomě nastavit laťku, že příště toho musí být ještě víc. My víme, že nemusí, ale u dítěte v hlavě se může tenhle mechanismus spustit. Je to nebezpečné v tom, že každý z nás má nějakou kapacitu, po čase dojde zahlcení, můžou se začít objevovat úzkosti, panické ataky i zhroucení. Je to velké téma, které má své příčiny, které si necháme na jindy.
Čím vyvážit „výkony“ v dopisu pro dítě? Můžeme ocenit různé další kvality, jak se mu daří odpočívat, rozkládat si síly, pracovat s prioritami, opouštět projekty, které už nic nepřinášejí. Přijde mi super vyzdvihnout i radost, která může učení i jiné činnosti provázet. Podpořit dítě v užívání si přítomnosti a vnášení hravosti a humoru do života.
3. Dopis není objednávka na příští pololetí!
Vracím se k prvnímu bodu. Opravdu se může stát, že máme z toho, jak probíhalo první pololetí špatný pocit. Cítíme obavy z toho, jestli se toho dítě naučilo dostatek. Někdy si rodiče domškoláků připadají jako „podvodníci“, protože mají pocit, že děti neudělaly dostatek vzdělávacích činností, nevyplnily ty správné pracovní sešity, které odpovídají danému ročníku. Často to jsou naše pocity a děti to mají úplně jinak. I když si někdy přejeme mít kouzelný proutek a zařídit, aby se děti radostně učily všechno, co my dospělí považujeme za důležité, tak takhle to naštěstí nefunguje.
I tak se nám do hlavy může vetřít myšlenka „Jak napsat ten dopis tak, aby v dalším pololetí dělal Kubíček to a to.“ A tady je na místě jasná STOPKA. Překročili bychom hranici, kde se z naší podpory stává manipulace. Je fajn být otevřený a upřímný. Můžete sdílet svoje pocity, pokud to dítě příliš nezatíží, ale v tom případě je fajn dopsat větu, která vyjadřuje to, že podporujeme dítě na jeho cestě a věříme, že si vybere způsob učení, který je pro něj ideální. Zároveň můžeme nabídnout konkrétní pomoc.
4. Nepište „veselé historky“!
I to jsem zažila. Bylo to sice u školkových dětí, ale někteří dospělí mají talent na výběr roztomile vtipných historek, které děti většinou vidí úplně jinak. Nesmějí se jim teď, v 15ti dopis s historkou tajně spálí a ve 30ti o tom možná budou mluvit u svého terapeuta. Buďte citliví, zejména u dětí v pubertě.
Většina toho, co by v dopise neměla být souvisí s pocitem bezpečí potažmo ohrožení. Pro dobré učení se děti potřebují cítit bezpečně. Vnější motivace skrze nastavení na výkon, manipulaci, hledání viníků atd., pro ně může být velmi ohrožující a mohou vznikat bariéry v učení a děti mohou ztrácet důvěru v nás jako ve své průvodce.
Já se ve svém projektu dlouhodobě věnuju vnitřní motivaci, bariérám v učení i podporování dětí v učení tak, aby pro sebe našly ten nejpřirozenější přístup, můžete zjistit na mé FB stránce, jestli se zrovna nechystá nějaká výzva nebo webinář zdarma.
Aktuálně je to webinář o (skryté) vnější motivaci.
Pokud článek čtete čerstvě po mém zveřejnění, tak v neděli 19. 1. od 18:00 se koná webinář zdarma na téma (Skrytá) vnější motivace: Pomáhá nebo škodí při učení děti? Jste na něj srdečně zváni, stačí se přihlásit pod odkazem. Těším se na vás. Karolina
