Proč učit v tématech?
Máte pocit, že projít všechny témata ve vzdělávacích programech, se nedá ani kdybyste učili dvakrát tolik hodin než teď?
Nebaví vás nestíhat a tlačit na děti, aby byly rychlejší?
Vytrhávat je z učení, když jsou do něj ponořené?
Můj tip zní: Učte v tématech.
Jaké pojmy se nám pro začátek hodí?
Než začnu psát o tom, proč učit v tématech, vysvětlíme si 3 pojmy, které se někdy pletou, zaměňují a souvisí s porozuměním tomu, v čem je fajn vzdát se učení jednotlivostí v předmětech, které mají přesně vymezených 45 minut.
Co je tematické učení?
V nejjednodušší podobě je to pro mě sled nebo nabídka aktivit, které spojuje jedno téma. Můžeme si představit takové klasičtější pojetí, kdy se věnujeme třeba stromům, ptákům, jednoduchým strojům a skrze téma propojíme zlepšování dovedností v jednotlivých předmětech. Něco přečteme, něco napíšeme, něco spočítáme, použijeme angličtinu i rozmanité technologie, najdeme historické a společenské souvislosti a podobně. Já často používám pro tematické vyučování příběh, kam se dá schovat téma hlavní, ale i jiná vedlejší témata, která nám umožní přidat do tématu například i rozvíjení tzv. soft skills.
Viditelným výsledkem tematického vyučování může být plakát, laptop, zápis do sešitu, výrobek, představení.
Existuje i komplexní model vyučování Integrovaná tematická výuka, který navrhla Susan Kovalik v roce 1982, který vychází z poznatků o mozku a učení.
Co je projektové vyučování?
Projektové vyučování je úplně jiná organizační forma učení než tematické učení. Občas se pořád setkávám s tím, že když děti vytvoří při vyučování plakát, tak se tomu říká projekt a je to tedy projektové vyučování. Není.
Podnět pro projektové učení by měl přijít od dětí, z nějaké jejich potřeby, nebo z potřeby komunity, které jsou součástí. Mohou si všimnout nějakého neudržovaného místa, může jim chybět prostor na hraní, mohou chtít chránit na jaře žáby, aby je nepřejeli auta na silnici, anebo je zaujme nějaká regionální osobnost a chtěly by ji víc přiblížit lidem ze sousedství.
Výsledkem projektového vyučování je něco, co nemá dopad jen na děti ve třídě, ale na jejich rodiče, prarodiče, sousedy školy a podobně. Může to být veřejné představení, naučná stezka, proměna nějakého prostoru, tematické noviny a cokoli dalšího, co umožní vzdělat, pobavit nebo zapojit širší komunitu lidí.
Zároveň má projektové vyučování poměrně pevnou strukturu dílčích kroků – plánování, získání znalostí a dovedností, realizace, výsledek, reflexe.
Co je modelové učení?
Většina vzdělávacích programů je postavena na tom, že odborníci ve vzdělávání vzali veškeré dostupné znalosti a dovednosti, a zestručnili je tak, až vznikl nějaký seznam témat, výstupů, které by se děti měly naučit. Respektive takto to vypadalo na začátku, od té doby programy postupně bobtnají, jak se objevují nové nezbytné znalosti a dovednosti, které by děti měly umět. Vzdělávací programy jsou vlastně takový obrazem všech vědomostí jen s menším rozlišením.
Nevýhod tohoto pojetí je spoustu. Mimo toho, že jsou děti zahlceni rozmanitými znalostmi, tak při určité míře zestručnění není už vidět souvislosti mezi jednotlivými tématy, a tak se z učení stávají seznamy, které se bez souvislostí učí děti nazpaměť.
Při modelovém učení vybereme téma, které popisuje nějaký princip, vlastnosti. Jdeme s dětmi do hloubky a naučíme je ho aplikovat v nových situacích. Když do podrobna probereme vznik a průběh nějaké války, že jsou tam nějaké motivace, že je tam nějaká záminka apod. Tak když se později budou děti zajímat o jinou válku, už si cíleně budou hledat informace, které jim pomohou pochopit, co se odehrálo. Když vyrobíme s dětmi židli, tak dostanou dobrý základ i proto, aby mohly jindy vyrobit stůl. Když se budeme věnovat tomu, jak vyhynuli dinosauři, mohou později objevovat témata z ochrany současných druhů zvířat a jejich ekologie.
Co mají všechny 3 způsoby učení společného?
Tematické, projektové i modelové vyučování učí v souvislostech, děti si vytváří sítě znalostí a dovedností, které k získávání informací potřebují.
Když si představíme seznam zdánlivě nesouvisejících slov, který se musíme naučit. Tak je to fuška, zejména pro toho, kdo nemá dobrou verbální paměť. Vyjmenováváme seznam, pak něco zapomeneme a ztratíme se. Nakonec dospějeme k tomu, že si vymyslíme mnemotechnickou pomůcku (vytvoříme celkem nesmyslnou souvislost), jak si věci zapamatovat.
Když se učíte tak, že jednotlivé znalosti jsou propojené v sítích, tak k informacím mohu dojít různým způsobem. Když nám něco vypadne, existuje několik dalších cest, jak obejít zapomenutou znalost a dostat se k těm, které potřebujeme.
Můžeme si představit, že jsme se učili o velrybách v biologii, v zeměpise jsme si povídali, o tom které státy je loví, ve fyzice zkoumali jejich echolokaci, v hudebce si zazpívali Velrybářskou výpravu, v literatuře četli Melvillovu Bílou velrybu a na výtvarce se nechali inspirovat ilustracemi této knihy.
Najednou existuje obrovské množství asociací, které nás mohou dovést k velrybám, a zároveň se tak děti díky zájmu o velryby v jednom „oboru“ mohou nalákat na to, aby se jim věnovaly i v něčem, co pro ně není tak top.
Znalosti, které zasadíme do sítě, jdou logicky hůř zapomenout.
Dalším společným znakem je, že jdou do hloubky, díky tomu se děti mohou ponořit do tématu a třeba i naskočit na svoje flow a nechat se unášet svým zájmem.
Možná vám probleskuje, že na to ale nemáte v hodinách nebo doma čas, protože se musíte stihnout naučit ten seznam znalostí ze vzdělávacích programů.
Když budeme realističtí, tak nám dochází, že už nikdy tu nebude doba, kdybychom dětem byli schopni předat nějaký všeobecný přehled. Data se vytváří v mnohem větších objemech než kdy předtím, přitom kapacita lidské mysli zůstává plus mínus stejná. Když nechceme děti zahltit víc než je nutné, tak je potřeba změnit přístup k výběru učiva, a tady tematické, modelové i projektové vyučování dává velký smysl.
Proč já používám v tematickém učení příběhy?
Ve výuce, tak jak ji známe, je poměrně velký důraz na fakta, logické souvislosti, přemýšlení, což je způsob učení, které je přirozený jen pro část dětí.
Další část dětí potřebuje učení prožít, a ten nejjednodušší způsob, jak něco prožít, je vyprávět příběh, který děti přenese do tématu.
Zároveň to je něco, co může být mnohem konkrétnějšího než nějaké obecné teorie a 75 % dětí ocení, že budeme u učení vycházet z dobře představitelných (nakreslitelných) informací nebo podmínek.
Použití příběhů v tematickém učení nám umožní větší zapojení dětí, než když budeme následovat strohou linii výkladu.
Nebojte se prozkoumat Rámcové vzdělávací programy a objevit, co by šlo učit tématicky, modelově, nebo projektově a podpořit tak smyslupné učení dětí.
Přeju při tom dostatek kreativity a otevřenosti. Karolina
Chcete učit v tématech, ale je pro vás těžké začít?
Cestou může být začít s databází 40 připravených témat od zkušené lektorky/průvodkyně/učitelky/
mámy:)
