fbpx

vyprávíte dětem?

Původní verze tohoto článku vznikla pro Hraběcí blog, kde jsem sdílela, co nám dobře fungovalo v komunitní školce.

Vyprávění má ale široké využití a mě provází i při mých aktivitách v online prostředí.

Naposledy jako nedílná součást Učení v tématech.

Má dnes smysl vyprávět dětem příběhy?

Vyprávění příběhů – má tahle prastará dovednost místo v dnešním světě plném digitálních technologií? Dokáže konkurovat té přehršli audiovizuální podnětů, které se na nás řítí ze všech stran? Může obyčejný vyprávěný příběh zaujmout dnešní děti?

Možná vás tyhle otázky napadají také? V komunitní školce, kterou jsem 2, 5 roku vedla, se vyprávění pěkně zabydlelo, a tak můžu na všechny úvodní otázky odpovědět ANO, a zároveň se ráda podělím o svoje zkušenosti nejen ze školky.

Kde hledat k vyprávění inspiraci?

Vyprávění je jednou ze základních metod, kterou využívá waldorfská pedagogika. Učitelé vypráví dětem téměř každý den, na konci epochového vyučování (= první dvouhodinovka, při které se děti věnují celý měsíc jednomu předmětu). A tak můžete najít knihy, ve kterých jsou příběhy pro vypravování sepsané a můžete se tam inspirovat. Pravděpodobně nejznámějším autorem je Jakob Streit. 

Waldorfská pedagogika se také věnuje tomu, jaké typy příběhů dětem vyprávět tak, aby to odpovídalo jejich vývojovým potřebám (1. třída – pohádky, 2. třída – bajky, 3. třída – starozákonní příběhy, 4. třída – příběhy ze severské mytologie, …).

Vypravěčství je ovšem disciplína, která se v některých zemích udržuje stále živá. Například ve Velké Británii se s ní setkáme pod pojmem storytelling. A v našem prostředí existuje existuje česká platforma, která nabízí, jak vystoupení vypravěčů, tak workshopy pro zdokonalení se ve vyprávění (www.story-telling.cz).

Když dobře pohledáte, tak naleznete i příběhy v podání vypravěčů, kteří se tomu dlouhodobě věnují, což je také moc fajn inspirace.

 

Jak probíhalo vyprávění v komunitní školce?

Malé děti mají rády řád, jsou spokojené, když vědí, co se bude dít teď a co za chvíli. Proto u nás mělo vyprávění pohádky pevné místo v programu. Přicházelo na řadu po obědě. Děti si narovnaly koberečky do kroužku (resp. hvězdy), pod hlavu si daly svůj polštář, a kdo chtěl, ten se přikryl dekou.
 
Jedna z průvodkyň zapálila svíčku v aromalampě, nakapala tam esenciální olej a sedla si do kruhu mezi děti. 
 
Nejdříve jsme si nachystali svoje těla k odpočinku, aby tam nebylo zbytečné napětí. Můžete si třeba vytvořit teplo třením o ruce, a pak se pohladit na na rukou, nohách, obličeji. 
 
Pak si průvodkyně nasadila si na hlavu vyprávěcí klobouk a řekla:
 
„Hraboši, nastražte uši a zavolejte….“
A dál už pokračují všichni: „…Přileť k nám nakrátko měsíční pohádko.“
 
Pohádku jsme volali 3 x a k tomu ukazovali na zem, na nebe a do prostoru (odkud by mohla přiletět). Nakonec jí měl vypravěč plnou pusu, ze které chtěla ven.
 
Ve skutečnosti jsme čekali, až se všichni na sebe i na pohádku naladíme a možná i vykřičíme, aby pak už nic nerušilo. Chápu, že řvaní na pohádku není nic moc pěkného, ale v dětech ta energie je a potřebuje ven, tak jí trochu pomůžeme, a o to klidnější je pak samotné vyprávění.
 
Průvodkyně vypráví pohádku. Na rozdíl od čtení může celou dobu vnímat děti, jak reagují na jednotlivé části příběhu, udržuje s nimi oční kontakt a je-li potřeba, vtahuje je do vyprávění. 
 
Naši Hraboši nevydrželi se k vyprávění nepřidat, a tak se běžně stávalo, že doplňují, co jsme zapomněly, nebo vymýšlejí další podrobnosti. Když se nám pohádka moc nezašmodrchá a pokračuje správným směrem, necháme je. Užívali si svojí tvořivost a zároveň i pocit sounáležitosti se skupinou.
 
Když pohádka skončí, průvodkyně si sundá klobouk a celý rituál vyprávění pohádky je uzavřen.
 

Co může při vyprávění pomoci?

Během našich vyprávění jsme přišli na nějaké postřehy, skoro by se dalo říci didaktické, které úspěšnému vyprávění pomáhají:
 
  • Aby vyprávění příběhů fungovalo, je potřeba si pro něj vytvořit příznivé podmínky. Zejména ve školce nebo škole na to může mít vliv, jak moc dětem pouštíte pohádky. My jsme si naše HRAboše hýčkali a šetříli se všemi superpodněty, pečlivě vybírali, kdy jim pustíme i jen kraťoulinké video třeba se záběrem přírody. Sledování pohádek, které je už bohužel běžné v některých školkách, jsme nechávali na doma (pro unavené maminky a tatínky). Možná proto se většina Hrabošů na vyprávění pohádky těšila. Zároveň jsem se už setkala i s dětmi, které jsou koukáním na pohádky přehlcené a vypravování vítají jako příjemnou změnu.
  • Mít jednoduchá pravidla, co při pohádce můžeme dělat. Učili jsme naše Hraboše, že pohádka je chvíle, kdy si mohou odpočinout, a je důležité, aby se vzájemně nerušili (mluvením, vstáváním, hraním). K respektování osobního prostoru pomáhaly koberečky, na kterých děti ležely. Většinou u sebe mohly mít hračku (plyšáka, panenku), ale i ty mazlíci musely dodržovat pohádková pravidla:).
  • Dobře zvolit pohádku (příběh). Je lepší vybrat pohádku, která je pro děti spíše neznámá a spíše delší. Pokud se dá vyprávět tak, že některé části se mohou zkrátit a jiné prodloužit podle pozornosti a únavy dětí, tak je to ideální.
  • Téma pohádky nebo části příběhu by měly s dětmi rezonovat, tak aby se chtěly do děje ponořit a představovat si jej. My jsme měli v HRAběcí nějaké měsíční téma, a tak jsme se snažili vybírat pohádku tak, aby doplňovala to, co v aktuálním tématu chybí (např. když jsme měli téma Pravěk, tak jsme si vyprávěli Popelku). Myslíme i na to, aby pohádka pro další měsíc byla jiná náladou, nebo na „genderovou vyváženost“ (po Popelce přišel na řadu Paleček).
  • Když měli Hraboši hodně dobrý den a šlo povídat delší verzi pohádky, tak jsme se zaměřili na to, aby každý temperament měl v příběhu ty atributy, které ho zajímají. Sangvinici prý ocení informace o výzdobě a tanci, flegmatici si rádi poslechnou, co se jedlo a pilo, cholerici potřebují dobrodružství, boj, nebezpečí a melancholici jsou rádi, když někdo o někoho pečoval a všechna zranění byla ošetřena.
  • Vybírali jsme na každý měsíc jednu pohádku, ale vyprávěli ji tak šestkrát maximálně osmkrát. Pak už začala děti nudit. U nás fungovalo, že ke konci měsíce vypráví děti pohádku samy nebo opravují chyby, které vypravěč schválně dělá (ale to lze použít jen jednou). Měli jsme v HRAběcí školce otevřeno pouze tři dny v týdnu, a tak zbylé dny jsme vyprávěli  jiné příběhy.
Ať se vám dobře vypráví, můžete začít i s úplně krátkými příběhy.