Pro všechny stejné, neznamená spravedlivé!
Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli je prostředí školy ke všem dětem stejně spravedlivé?
Znáte děti, které i kdyby 100 x slíbily, že se polepší a budou dávat pozor (chodit včas, nezapomínat věci, …), tak stejně se jim to do týdne znovu nepovede?
Jste v rozpacích, když slyšíte větu, že si děti ve škole/školce musí zvyknout, aby se připravily na to, že život není peříčko?
Do první třídy nenastoupí 30 ks univerzálního dítěte, ale často se to předstírá.
Když popisujeme nevýhody klasického školství, tak často zmiňujeme, že není přirozené, aby se všechny děti v jednu chvíli učily stejné věci.
Pokud jste rodiče malých dětí, nebo to máte v živé paměti, tak si asi vzpomínáte, jaký rozptyl může být mezi tím, kdy se dítě naučí samostatně chodit nebo mluvit.
Úplně stejně můžete znát děti, které se zajímaly o písmenka už kolem dvou let a děti, které to nezajímá ani v první třídě.
Možná také máte svoje vlastní vzpomínky na tělocvik na základní škole. Třeba šplh, gymnastika, sprint (nebo i aerobic) byli skvělou ukázkou, kdo má pro co talent, a kdo se trápí, i když se snaží.
A pak se mají se mají všechny děti postupně, po stejných písmenkách nebo slabikách, učit číst a psát.
Vyhrály ty, které se to naučily samy přirozeně už před školou, bohužel první cena je nuda a čekání na to, než se naučí číst i jiné děti.
Pokud máte doma dyslektika nebo dysgrafika, tak ti si naopak vytáhli Černého Petra a mají se učit něco, na co jejich mozek není připravený. Připadá mi to, jako bychom za každou cenu potřebovali nalít vodu do cedníku a mysleli si, že když jí tam nalijeme víc, tak jí tam víc zůstane.
Věřím tomu, že na spoustě školách jsou citliví učitelé, kteří se snaží zmírnit negativní jevy, které toto provází a zpříjemnit dětem čas ve škole, ale upřímně se 30 dětmi ve třídě a povinností známkovat, to jde jen hodně těžko.
Díky všudy přítomnému hodnocení pokračuje srovnávání dětí po celou dobu, kdy navštěvují nějakou školu. Předměty, témata, dovednosti se postupně začnou dělit na ty důležitější (jsou z nich přijímačky) a na ty nedůležité (tím se živí jen pár výstředních jedinců). Zároveň s tím se ovšem dělí i děti, na ty úspěšné, které mají ty „správné talenty“ (verbálně-jazykové, logicko-matematické), a na ty neúspěšné, které mají ty „nepraktické talenty“ do školního prostředí (pohybové, hudební, interpersonální, …). Nebo na děti, která se dokážou přizpůsobit pravidlům moštárny českého školství, a děti, které to nedokážou.
Je pro všechny děti stejně náročné se přizpůsobit?
Jen velmi málo se obecně i v konkrétních příkladech mluví o tom, že pro někoho to přizpůsobení se pravidlům nevyžaduje téměř žádnou energii navíc, protože je to odpovídá jeho vrozeným potřebám (např. předvídatelnosti, stability, řádu, zaměření na racionální myšlení, …). Pro jiné děti je to ale obrovsky vyčerpávající, protože jejich vrozené potřeby (nastavení mozku) je v přímém rozporu s pravidly.
Co máte dělat, když vaše vrozená potřeba je hodně pohybu, změn, akce, nových podnětů, a jste stále ve stejné třídě a děláte poměrně statické věci a musíte věnovat energii na to, aby se vaše tělo náhodou nehýbalo víc než je přípustné?
Co máte dělat, když vaše vrozená potřeba je hledat smysl toho, co děláte, porozumět souvislostem, a musíte vyplňovat cvičení na doplňování i/y, i přestože pro to máte cit a téměř nikdy neuděláte chybu?
Co máte dělat, když vaše přirozená potřeba je neustále komunikovat s lidmi ve svém okolí, vytvářet vztahy, pohodovou atmosféru, ale má na to vymezený čas pouze o přestávkách?
Kolik energie musí některé děti vydávat na to, aby nedělaly něco, co je pro ně přirozené, protože to ruší a je to nežádoucí?
Jsou spravedlivé tyto dvě situace?
- Některé děti, aniž by vydaly energii navíc, tak splní pravidla, a jsou za to oceněné/pochválené.
- Jiné děti, vydají spoustu energie, aby splnila pravidla, ale někdy (často) jim to ujede, protože to pro ně není přirozené, a jsou za to potrestané.
Za mě to spravedlivé není.
Co je spravedlivý přístup k dětem?
Spravedlivá nejsou stejná pravidla pro všechny, ale situace, kdy děti mají stejnou možnost mít naplněné svoje vrozené potřeby, a nejsou trestané za to, že se projevují přirozené.
Je to reálné? Za mě ano.
Je to reálné v prostředí, kde se známkuje? Tady nechám odpověď na vás!
Možná vám rovnou nasakuje argument, že si ale děti musí zvyknout na to, že svět je nespravedlivý, aby v něm v dospělosti obstály.
Opravdu?
Opravdu mají některé děti zažívat velmi často, že jejich přirozené/vrozené chování, se nehodí do tohoto světa? Tedy, že ony se nehodí do tohoto světa.
Že mají na výběr buď zažívat neúspěch, nebo ztratit část sebe.
Co to udělá se sebehodnotou těchto dětí?
Jak se v dospělosti chovají lidé s nízkou sebehodnotou?
Jak vypadá společnost, která je plná lidí s nízkou sebehodnotou?
Jak to ovlivní empatii k ostatním u těch „úspěšných“ dětí?
Jak může strach ze selhání ovlivnit do budoucna i ty „úspěšné“ děti?
Opět nechávám prostor pro vaše vlastní odpovědi.
A jak to vypadá v alternativním školství?
Začala jsem popisem situace, která se děje v „klasickém školství“, protože se týká největšího počtu dětí v České republice, ale jak je to v alternativním školství? Je tam situace lepší?
Někdy to chce odvahu položit si správnou otázku a hledat na ni upřímnou odpověď.
Jsou v prostředí montessori škol, waldorfských škol, svobodných škol, komunitních škol stejná pravidla pro všechny?
Pravidla, kterým se děti mohou buď přizpůsobit, nebo „mají smůlu“?
Jsou v těchto školách podmínky, které jsou spravedlivé pro všechny děti, a tedy berou do hry vrozené potřeby dětí a jejich individualitu?
Pár konkrétních otázek:
Co dělají ve waldorfu děti, kterým nedává smysl opakovat rytmické hry pro naučení násobilky?
Co dělají v montessori děti, pro které jsou pomůcky strohé a esteticky nezajímavé?
Co dělají ve svobodných školách děti, které mají problém se začínáním aktivit?
Co dělají ve waldorfu děti, které nemají rády příběhy a vnímají je jako nepodstatný balast, který jim brání rozvíjet logické myšlení?
Co dělají v montessori děti, které potřebují hodně pohybu, jsou přirozené hlasité a mají rády nepředvídatelnost?
Co dělají ve svobodných školách děti, které jsou hodně introvertní, nemají vyhraněné koníčky a potřebují cítit projevený zájem a podporu blízkých lidí?
Asi vás napadá, že tam takové děti třeba vůbec nejsou.
Nejsou nebo se přizpůsobí?
Když si spousta dětí nakonec zvykne v „klasické škole“, kolik dětí si nakonec zvykle i v té alternativní?
Vytvořit školu, kde budeme vnímat vrozené potřeby dětí, podporovat je tam, kde podporu potřebují a dávat jim autonomii tam, kde to přirozeně zvládají, není otázkou pedagogického směru.
Je to otázka konkrétních lidí (rodičů, učitelů, průvodců) v konkrétní škole, a také otázka priorit.
Pokud je pro nás důležité, že se u dítěte rozvíjí zdravá sebehodnota, tak budeme přemýšlet jinak než, když pro nás bude důležitý výkon u přijímacích zkoušek nebo něco úplně jiného.
Možná právě vybíráte školu pro svoje dítě, držím vám palce, ať vyberete takovou, ve které se vaše dítě bude moci projevovat přirozeně, rozvíjet svoje silné stránky a učit kompenzovat ty slabé.
Karolina
