Strach matek (nejen domškoláckých)
Článek o strachu matek chci napsat už dlouho. Psala bych o strachu rodičů, ale netroufám si tvrdit, že se dokážu vžít i do pocitů otců, ovšem budu moc ráda, když mě doplní.
Co když jsem mu zkazila život?
Pokud jste máma domškoláka, nebo dítěte, které navštěvuje nějakou formu respektující školy, kde děti dostávají do rukou zodpovědnost (nebo alespoň spoluzodpovědnost) za své učení, tak dost pravděpodobně zažíváte obavy, strach, možná i hrůzu.
- Co když se nenaučí číst, psát, počítat (dost rychle na to, aby stihnul napsat úspěšně přijímačky)?
- Co když nebude umět anglicky a nebude moci využívat všechny možnosti internetu, studia v zahraničí, zajímavé práce?
- Co když nebude umět počítač používat k ničemu jinému než ke hraní her?
- Co když nebude mít všeobecný přehled a bude pak za blbce?
- Co když si bude do konce života jen hrát s legem?
- Co když nebude vůbec sportovat a bude mít ve třiceti infarkt?
- Co když se nenaučí učit a nebude se umět přizpůsobit novým podmínkám?
- Co když jsem mu zkazila život, když jsem ho nedala na klasickou základku?
(klidně doplňte další strachy.)
Mít strach je skvělá věc
Kdo se blíží zenu a vysokému stupni seberozvoje, tak tyto záchvěvy strachu zažije třeba jen na malý okamžik jednou za čas. Kdo je neustále konfrontován
s nepochopením okolí a očekáváními, tak je to možná jeho denní chleba. Ale
řekla bych, že je celkem běžné, že nás tyhle pocity zaplavují. A je to skvělé!
„Jsem matka domškoláků, která jim dává velkou svobodu, ale zažívám období, kdy mám strach, že nebudou umět všechno to, co budou potřebovat. A jsem za to ráda.“
Zní to jako pěkná blbost!
Strach je skvělá emoce (za určitých podmínek). Jeho význam je v tom, že nás upozorní na situaci, která může být nebezpečná. Zastaví nás na okraji díry. Ztuhneme, když zazvoní zvonek a za oknem jsme viděli nepříjemnou sousedku, která si pořád stěžuje. Ale ozve se i tehdy, když přijde nepříjemná vzpomínka, či myšlenka.
Většina z nás pravděpodobně slýchávala, že když nebudeme chodit do školy a nebudeme se učit, tak budeme blbí. Možná byly ty proslovy sofistikovanější (Když nebudeš mít jedničky, nedostaneš se na žádnou slušnou střední školu). A možná ty věty vůbec nebyly adresované vám, jen jste byli v prostředí, kde na neutěšenou budoucnost upozorňovali vaše spolužáky či bratry. Možná si to pamatujete a možná je to jen silná nevědomá (emoční) vzpomínka. No a ta emoční paměť vás teď bodá pokaždé, když vám přijde na mysl, že by vaše ratolest mohla skončit jako nešťastný frustrovaný popelář (šťastné pracovníky komunálních služeb samozřejmě bereme😊).
Kdy strach poslechnout a kdy mu říct NE?
Strach je skvělý, ale pouze tehdy, když nás neparalyzuje nebo nenutí dělat věci, které jsou nevýhodné pro nás i pro děti.
Až vám příště přijde na mysl, nějaká obava o vzdělání vašich dětí, tak si zkuste
říct něco jako: „Vítej strachu, ty jsi mi přišel říct, že takhle situace by
mohla být nebezpečná, to by ji asi měla pořádně prozkoumat.“
A pak si najděte chvilku a promyslete, jestli si opravdu myslíte, že se Vaše
dítě:
- Nikdy nenaučí barvy.
- Číst a psát ve světě, který je na psaném textu postavený.
- Spočítat si výplatu.
- Mluvit anglicky, když si bude chtít objednat něco z obchodu v USA.
Pravděpodobně dojdete k tomu, že si to nemyslíte:).
Ale ne vždy je to takhle jednoduché. Můžeme narazit na to, že jsou věci, které
chceme, aby naše děti uměly a nechceme z toho ustoupit.
Třeba já bych chtěla, aby moje děti uměly:
- Pomoct někomu v nouzi. Nevyužívat lidi, kteří se nemohou/neumí bránit.
- Být slušní a laskaví k lidem ve svém okolí (když jim nebudou neškodit).
- Umět se učit a najít si své místo v životě.
- Umět komunikovat a vytvářet fungující vztahy.
Může se stávat, že se dětem v rámci dozrávání mozku spoustu situací
nepovede a nás přepadne strach. Pak je úplně v pořádku, že ho poslechneme a zachováme se podle našich hodnot. A například zatrhneme kupčení se sladkostmi s malými dětmi, návštěvy na cizím pozemku za účelem záchrany
ovoce apod.
Strach matek, které mají děti v domácím vzdělávání nebo v alternativní
škole, je dost často strach z neznámé cesty. Protože dát dítě na klasickou základku může být varianta sice ne úplně ideální, ale je to sázka na jistotu.
Myslete tedy na to, že bojujete s evolučním nastavením mozku, který říká, že lišit se není výhodné, protože vás může tlupa vyhostit. Ale na druhou stranu se odlišnost může stát evoluční výhodou, která zajistí potomkům lepší život.
A až vás příště přepadne strach, najděte někoho, s kým si o tom můžete popovídat a rozptýlit ho (ten strach, nikoli člověka:). Pokud nikoho takového nemáte po ruce, přijďte do FB skupiny Klub Malého stromu.
Budu se na Vás těšit Karolina
